Jsou dva dny po tragédii v Uherském Brodě, kde „šílený“ střelec poslal na onen svět 8 lidí a posléze sám sebe. Vím asi tolik, jako většina lidí v tomhle státě. A je mi jasné, že se vynoří spousta spekulací, názorů, nepodložených fám. A že se najde jen málo lidí, kteří se pokusí nad tímto činem přemýšlet z déledobějšího hlediska.
Pan Zdeněk K, pachatel tohoto činu, se v podstatě ničím nevymykal. Byl to chlap, kterých dnes a denně potkáváme okolo sebe desítky, možná stovky. 63 let, dlouhodobě nezaměstnaný, manželka taktéž. Řadový domek postavený ještě za socialismu... A pozor, tady to začíná dostávat jiné kontury. Za socialismu si ne každý mohl postavit barák. Majitel dvou zbraní, zcela legálně držených, se zbrojním průkazem. Kde k nim přišel? Aha, on byl za socialismu v lidových milicích, otec pracoval ve zbrojovce. Manželka, jedno dítě, a v roce 1988 vcelku jasná budoucnost. Kariérní postup, penze v 58, zahrádka, výlety do NDR, v milicích to mohl dotáhnout daleko (nebo vysoko, já nevím, jak se tam tomu kariérnímu postupu říkalo). A najednou přišel listopad 89, „revoluce“.
A taky přišla absolutní změna hodnot, priorit, doba změny možností, ale i vymožeností. A chlapíkovi bylo v té době nějakých 37. Od malinka slyšel jen o socialismu a tomuhle systému se plně přizpůsobil. Jako statisíce jeho spoluobčanů. A najednou se měl na „stará kolena“ učit přežít v džungli. Džungli tržní ekonomiky, svobody slova. Najednou neměl tu životní linku tak jasně nalajnovanou, jako předchozích 37 let. A navíc znáte lidi – počítám že i ti mu to dávali vyžrat – byl si komanč, milicionář, seš špína... Hodili ho do vody, prý to pomáhá se naučit plavat. No a těm komu to nepomohlo, ti se utopili... Skončili třeba na dlažbě, mnozí v exekucích, mnozí u alkoholu.
A tady se dostáváme k pomyslnému jádru pudla. V roce 1989 se změnilo celospolečenské klima. Vznikly nové instituce, vznikly nové možnosti. Ale také vznikl problém a fenomén – generace lidí, kteří jak se říká „mládí měli v prdeli a do důchodu daleko“. Lidi, které nikdo nepřipravil na změny, které následovaly, generace, která se už mohla jen těžko prosazovat, zvláště pokud nebyli vybaveni „známostmi“ a finančním polštářem z dob socialismu. A tady selhal stát. Vznikly sice Úřady práce, sociálky a já nevím co. Ale nikdo s těmito lidmi NEPRACOVAL. Úřad práce je dodnes jakousi burzou práce (mnohdy velmi nesmyslné), jakýmsi nabízečem zaměstnání nebo rekvalifikací k ničemu. Sociálka je úřad, který vám dá lejstro, občas nějakou korunu (u majority s nezbytným ponižujícím komentářem – vím o čem mluvím!!!). Ale nikdo, NIKDO, s vámi nepracuje, nikdo neporadí, jak vycházet s málem, jak být finančně zdatný a svéprávný, nikdo vám nepodá psychologickou pomoc při dlouhodobé nezaměstnanosti, nikdo neudělá kursy skutečného zvyšování kvalifikace (např. jazyky, finanční gramotnost a tp.). Tady máš lejstro, vyplň ho a čekej, možná se to zlepší... Jen po nás nechtěj SKUTEČNOU pomoc!!!
A pak už to v určité části lidí jen hněte, stoupá a naplňuje je nenávistí ke svému okolí. Spolu s pocitem ponížení a frustrace vražedná kombinace. V Brodě se ukázalo, že bohužel vražedná doslova. Státní orgány by neměly populisticky jako pan ministr a ministerský předseda křičet - „Méně zbraní, více kontrol!!!“ Stát by měl pomáhat. Protože takových „Zdeňků z Brodu“ je okolo nás více než dost, i když je to třeba ten tichej pán z okolí - on je určitě divnej, nechlastá, nikam nechodí...